23.Nářečí v Čechách a na Moravě

 Národním jazykem rozumíme souhrn jazykových útvarů, kterých užívají při dorozumívání příslušníci jednoho národa.

Český národní jazyk tvoří útvary spisovné a nespisovné a právě mezi ty nespisovné řadíme i nářečí neboli dialekt.

 

 Věda, která zkoumá jednotlivé dialekty, se nazývá dialektologie.

 Dialekt se od spisovného jazyka odlišuje hlavně slovní zásobou, ale též rozdíly v hláskosloví a tvarosloví.

Dialekty vycházejí z jazykové izolace jednotlivých oblastí naší vlasti v dobách, kdy byla oslabena sjednocující funkce spisovného jazyka. V dnešní době se nářeční rozdíly stírají vlivem škol, rozhlasu, televize a tisku, nářeční prvky se drží zvláště u lidí starých, a to zejména na vesnicích.

 
V Čechách se o ucelených nářečích již nedá mluvit, výraznější znaky se dochovaly snad jen v některých okrajových oblastech, např. nářečí chodské, doudlebské, podkrkonošské.

Na Moravě se nářeční rozrůznění zachovalo výrazněji, rozlišujeme zde nářečí hanácká, moravskoslovenská a lašská.

 V oblasti českého jazyka tedy rozlišujeme 4 základní nářeční skupiny:

 

1. nářečí české v užším smyslu – využívá se na území Čech

 - typické znaky: kladení „v“ před slovo, např. okno – vokno, oni – voni

 změna „y“ na „ej“, např. hloupý – hloupej

2. nářečí hanácké neboli středomoravské – využívá se ve střední části Moravy

 

- typické znaky: změna „ou“ na „ó“, např. louka – lóka

 změna „ý“ na „é“, např. hloupý – hlópé

3. nářečí moravskoslovenské neboli východomoravské – využívá se v pásu při hranici se Slovenskou republikou

 - typické znaky: změna „ou“ na „ú“, např. louka – lúka

4. nářečí lašské neboli slezské – využívá se v severovýchodním cípu Moravy a části Slezska

 

- typické znaky: změna „ou“ na „u“, např. louka – luka

 jen krátké samohlásky

 přízvuk se přesouvá z první slabiky slova na předposlední
 

Příklady změn některých slov v jednotlivých nářečích

 

 

 

 

 

mouka mouka  móka múka  muka

 

mlýn mlejn  mlén mlýn  mlyn

 

vozík vozejk  vozék vozík  vozik

 

strýček strejček  stréček strýček  stryk

 

 

 

Zvláštní postavení mezi dialekty zaujímá tzv. polsko-český smíšený pruh, využívá se zhruba mezi Bohumínem a Jablunkovem, dochází zde k mísení jazyků.

 

 

 

 

Cvičení

 

Pokuste se zařadit ukázky k jednotlivým typům nářečí:

 

1. Naši tatíček šli od muziky a měli kosířky, pekné, dlúhé, a včilkaj idú – šupy šup! Někdo za nima. Ohlédnú se, nic. Zas šli, a zas šupy šup! Býl vietr. No a včilkaj sa dali utěkat. No a šupotalo za něma eště viec. Zas sa dívali, a žádného nebylo. A vidá: ty kosířky – to tak šupotalo.

 

2. Co zme jidávale – deš sem bela doma? No bože, senko, vařeni mliko z herteplama, zeli z herteplama – do zelné vode se nakrájele kóske. To zme mivale na večeřo.

 

3. Mlíko se nechalo sennout, a ta sellotina se vysypala do čistýho plátěnnyho pytličku, do toho kminu, soli, pepře a dalo se to usušit na sluničko ven. Vono to tak utverdlo – v letě, v zejmně dobytek moc nedojil…

 

4. Von ten doktor řek: V kerýmpa roce ste rozená? A křičíl. Já sem řekla: No, holt je mi vosndesát let, v kerým roce, to já nemohla řect. A von myslil, dyš mě viděl, že sem stará, že sem taky hluchá.

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

24..Rozdělení slovanských jazyků

 

Počet jazyků, jimiž se mluví v současné době, je okolo 3000. Přesně toto číslo stanovit nelze, jelikož existují jazyky dosud neprobádané a nepopsané, možná i neobjevené.

 

Při klasifikaci jazyků se uplatňuje trojí hledisko:

 

1. genealogické – tj. historické, zkoumá se historický vývoj jazyka
2. typologické – zkoumá se struktura jazyka v současné době
3. geografické – tj. zeměpisné, zkoumá se, v jaké oblasti se jazyk používá

 

 

Jednotlivé jazyky se podle výše zmíněných hledisek dělí do skupin trojího druhu:

 

1. JAZYKOVÉ RODINY – zahrnují jazyky, jejichž společný původ je bezpečně prokázán

 historickým vývojem

 

2. JAZYKOVÉ VĚTVE - tvoří podmnožinu jazykovým rodinám, zde je prokázána

 vzájemná příbuznost jazyků na základě srovnání jejich struktury

 

3. GEOGRAFICKÁ SESKUPENÍ JAZYKU – tvoří podmnožinu jazykovým větvím,

 rozlišují se podle stupně shod a rozdílů,

 též se využívá u málo prozkoumaných jazyků

 

 

Větev jazyků slovanských

 

Společným základem všech slovanských jazyků je praslovanština ( asi 2000 př. n. l. ), která vznikla někde mezi řekami Dněprem a Odrou. Nedochovala se.

 

 

Všechny slovanské jazyky dělíme podle geografického hlediska do 3 skupin:

 

1. jazyky východoslovanské – ruština, běloruština, ukrajinština + vymřelá staroruština
2. jazyky západoslovanské – čeština, slovenština, polština s kašubštinou, horní a dolní lužická srbština + vymřelá staročeština
3. jazyky jihoslovanské – slovinština, makedonština, srbština, chorvatština, bulharština + vymřelá staroslověnština z bulharsko-makedonského území, využívala písmo hlaholici a cyrilici

 

 

1. azbuka – vznikla z cyrilice, využívá ji bulharština, srbština, makedonština a všechny jazyky východoslovanské

 

2. latinka – písmo latinské, využívají všechny ostatní jazyky

__________________________________________________________

25. Jazyk a jazyková komunikace

 

 

Člověk rozumný – homo sapiens – uvědoměle používá nástrojů a dorozumívá se řečí.

 

 

Řeč má tyto funkce:

 

1. KOMUNIKATIVNÍ – tj. dorozumívací nebo sdělovací, je to základní funkce řeči
2. MYŠLENKOVOU – mezi myšlením a řečí je těsný vztah. I když živý organismus je schopen i bez jazyka vnímat základní vlastnosti předmětů a rozpoznávat vztahy mezi nimi, teprve až jazyk umožňuje, že se myšlení osamostatňuje a osvobozuje se od konkrétní situace. Např. slovo pero označuje jakoukoli psací potřebu bez ohledu na to, o jaké pero jde, jakou má barvu, komu patří atd. Význam slov a vět se tedy vztahuje ke konstantním vlastnostem předmětů a jevů a nabere v úvahu jejich vlastnosti proměnné.
3. EXPRESIVNÍ – tj. výrazovou, člověk je schopen pomocí jazyka vyjádřit své city, přání a pocity
4. APELOVOU – tj. výzvovou, člověk je schopen pomocí jazyka působit na ostatní, ovlivňovat jejich názory a stanoviska, vyzývat je k činnosti atd.
5. ESTETICKOU – tj. umělecké využití jazyka, člověk je schopen pomocí jazyka působit na ostatní lidi a vyvolávat v nich pocity krásna

 

 

Od pojmu řeč je třeba odlišit pojem jazyk.

 

 

 

Jazyk je systém ustálených znaků ( = slov ) a též pravidel, jak tyto znaky spojovat a obměňovat. Jazykový znak je tedy zvuková nebo grafická značka, která vyjadřuje či zastupuje nějakou skutečnost.

 

 

Rozlišujeme:

 

jazyk NÁRODNÍ –  je společný pro jeden národ, jedním ze základních znaků národa je

 právě jazyk

 

jazyk MATEŘSKÝ -  člověk ho poznává z úst své matky, je to jazyk nejbližšího okolí, nemusí

 být totožný s jazykem národním

 

jazyk PŘIROZENÝ - vznikl dlouhodobým vývojem lidské společnosti, má svou zvukovou i

 optickou podobu, je jich více než 3000

 

 

jazyk UMĚLÝ - vzniká na základě přirozeného jazyka, nikoli dlouhodobým vývojem,

 pro určitou příležitost, patří sem:

 

- znaková řeč hluchoněmých

- vlajkové nebo světelné signály

- esperanto, ido – pro mezinárodní dorozumívání

- programovací jazyky, např. PASCAL, BASIC

- systém znaků matematických, fyzikálních, chemických

 

 

 

 

 

Základem dorozumívání je to, že mluvčí ( = pisatel ) předává jistou informaci svému posluchači ( = čtenáři ). Tuto činnost nazýváme jazykovou komunikací. V ní můžeme rozlišovat jednotlivé komunikační akty:

 

1. autor zaznamená nějakou skutečnost a tato se dostane do jeho vědomí
2. autor využije jazykového systému k zakódování informace
3. výsledkem procesu kódování je vytvoření promluvy neboli jazykového projevu
4. adresát dekóduje informaci a pochopí ji

 

Základním předpokladem dorozumívání je, aby autor i adresát znali daný jazykový systém a dovedli ho prakticky využívat.

 

Šumy = vše, co narušuje průběh jazykové komunikace, např. hluk z ulice, špatný signál při telefonování apod.

_______________________________________________________

 

22. Slovníky a jazykové příručky

 

V úvodu je třeba vysvětlit si dva základní pojmy, a to jazyková norma a kodifikace.

 

 

Jazyková norma: - se týká výslovnosti, pravopisu i tvarů slov

 - není strnulá, ale neustále se mění

 - vytváří se postupně v dorozumívacím procesu

 

 

Kodifikace: - slouží k poučení uživatele jazyka

- je závazná, je nutné ji dodržovat

- podporuje vývojové tendence, připouští i dvojtvary,

např. péci – péct

 

K základním kodifikačním příručkám patří tyto:

 

1. Pravidla českého pravopisu – školní a akademická (1993)

 

skládají se ze 2 částí: a) výklad pravopisných pravidel s příklady

 b) pravopisný slovník – abecední seznam hesel

 

2. Česká mluvnice – Havránek + Jedlička

 

předkládá obecné poučení o jazyce

 

3. Stručná mluvnice česká – Havránek + Jedlička

 

předkládá obecné poučení o jazyce

je to jakási kratší verze České mluvnice

 

4. Slovník spisovné češtiny

 

obsahuje seznam slov, vysvětlí jejich význam + mluvnické zvláštnosti

 

 

 

Ve slovníku se nachází: 1. hesla = abecedně řazená slova

2. heslový odstavec ( heslová stať, hnízdo ) = nachází se za heslem, má část výkladovou a příkladovou, obsahuje údaje o významu slova a všestranné jazykové poučení.

 

 

 

Typy slovníků

 

1. PŘEKLADOVÉ

- jsou dvou a vícejazyčné, např. německo-český, česko-německý

- typem překladového slovníku je tzv. slovník diferenční = používá se u velmi podobných jazyků a soustřeďuje se jen na slova formálně a významově odlišná, např. česko-slovenský

 

2. VÝKLADOVÉ

- vysvětlují význam slova stejným jazykem, jímž jsou uvedena hesla

- patří sem 2 typy slovníků:

 

A) Slovníky naučné neboli encyklopedie

- obsahují seznam hesel, výklad významu slova a širší poučení

 

- mohou se týkat všech oborů lidské činnosti, např.

Ottův slovník naučný, vycházel na přelomu 19. a 20. století, původně obsahoval 28 svazků, pak byl doplněn o tzv. Dodatky = dalších 12 svazků,

Malá československá encyklopedie – 6 svazků

 

- mohou být i specializované na určitý obor, např.

Technický slovník naučný – 17 svazků

Slovník literárních směrů a skupin – 1 svazek

 

- skládají se ze 2 částí: a) část textová – obsahuje heslo + heslový odstavec

b) část obrazová – obsahuje ilustrace, fotky, mapy, …

 

B) Slovníky jazykové

- obsahuje seznam hesel a výklad významu slova,

např. Slovník spisovné češtiny akademický

  Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost

 

3. SPECIÁLNÍ

- věnují se vždy jen jednomu oboru, např.

 

a) cizích slov - Slovník cizích slov – Lumír Klimeš

 Akademický slovník cizích slov

 

b) terminologické (názvoslovné) – Lékařský slovník

 

c) slangové – Malý slovník českých slangů

 

d) synonymické a frazeologické – Slovník synonym a frazeologismů

 

e) pravopisné – Pravidla českého pravopisu

 

f) obrazové – hesla jsou zde uspořádána nikoli podle abecedy, ale podle významových souvislostí, např. J. A. Komenský – Orbis pictus ( Svět v obrazech )

 

g) historické

 

h) nářeční

 

i) a další

Interpunkce v češtině

Čárka

Čárkou (,) se oddělují:

A. věty v souvětí,

B. složky několikanásobných větných členů,

C. výrazy, které jsou do věty vloženy nebo k ní volně připojeny.

A. Čárka v souvětí

1. Čárkou se oddělují souřadně spojené věty hlavní i vedlejší, nejsou-li spojeny spojkami a, i, ani, nebo, či s významem slučovacím.

Např.: Pravdě se nelze naučit, pravda se musí žít. -- Byl již počátek června, ale stále bylo chladno. -- Sběr různých druhů léčivých rostlin je povolen, musí se však provádět šetrně a ohleduplně. -- Umění není dílem jednoho národa a jednoho věku, nýbrž vznikalo, rostlo a stále pokračuje společnou tisíciletou prací mnoha národů. -- Úrodná půda představuje pro každý stát velké bohatství, neboť je základem výživy národa. -- Mluvené vyjadřování bývá živější než písemné, proto se v tisku zpracovávají některá témata formou rozhovoru. -- Obědvali jsme později, nemám proto vůbec hlad. -- Tato látka je pro lidský organizmus nebezpečná, rozpouští totiž červené krvinky. -- Někteří lidé všechny nepotřebné věci z domu vyhazují, zatímco jiní je vždy někam pečlivě uloží. -- Lesy skýtají nejen cennou surovinu, ale jsou i významnými činiteli životního prostředí. -- Na táboře se děti jednak zotavily, jednak se naučily mnoha novým věcem. -- Přáli bychom si, aby lidé byli na vlastní práci hrdi, aby se jí při vší skromnosti a pokoře pyšnili. -- Je škoda, že si někteří lidé neumějí vážit ticha, že některým dokonce snad vadí. -- Divili se, jak rychle se rozšířila ta zpráva, jaký vzbudila rozruch.

Čárka se klade před spojky a, i, ani, nebo, či, mají-li jiný význam než slučovací (odporovací, stupňovací, vylučovací, důsledkový, vysvětlovací apod.).

Např.: Míjely hodiny, a vlak se z místa nehýbal. -- Nechtěl jít do muzea sám, a čekat také nechtěl. -- V první řadě jsou ionty v atmosféře podrobeny vlivu elektrického pole, a v důsledku toho se musí pohybovat kladné ionty směrem k zemi, záporné směrem vzhůru. -- Již léta svými obrazy okouzluje návštěvníky výstav, i kritika jeho tvorbu hodnotí s nadšením. -- Tento jev není popsán v učebnicích, ani odborná literatura se o něm nezmiňuje. -- Zdržíš se ještě, (a)nebo už půjdeš? -- Pospěš si, nebo přijdeš pozdě. -- Ujasněte si, zda výklad je podán deduktivně, nebo induktivně, či zda se obě metody střídají.

Čárka se proto píše před spojovacími výrazy a proto, a tudíž apod.

Např.: Dlouho pršelo, a proto byla cesta špatně sjízdná. -- Ochuravěl, a tudíž nemohl přijít.

Podobně se čárka píše před víceslovnými spojovacími výrazy se spojkou a, vyjadřují-li jiný významový vztah než prostě slučovací.

Např.: Směr znal, a tak se mu podařilo dojít tam ještě včas. -- Bylo už k jaru, a přece mrzlo. -- Věděl o tom, a přesto zůstal doma. -- Chodíval pouze do zahrádky, a to jen když byl k tomu vyzván.

Pozn. Čárka se neklade před nebo, zvláště jde-li o výčet možností: Vrátím se už ve středu večer nebo tam zůstanu až do čtvrtka.

2. Čárkou se oddělují věty podřazené od vět nadřazených (závislé od řídících).

Např.: Kdo si výstavu prohlédl pozorně, jistě odešel zamyšlen. -- Všechny životní projevy, kterými se vyznačují organizmy, se vyskytují již u buňky. -- Je-li předpověď správná, nastane brzy oteplení. -- Většina současných hypotéz předpokládá, že sluneční soustava vznikla z oblaku mezihvězdné látky, který byl tvořen hlavně vodíkem a heliem. -- Skoro si nyní přál, všechno aby zůstalo při starém.

Pozn. 1. Před přirovnávacími spojkami než, jako, jak klademe čárku pouze tehdy, když uvozují větu, nikoli jen slovní výraz.

Např.: Je lepší, než jsem si myslel. -- Jsem na tom lépe, než jsem byl tehdy. -- Spal, jako by ho do vody hodil. -- Ale: Je lepší než já. -- Jsem na tom nyní lépe než tehdy. -- Spal jako zabitý. -- Mám ho ráda jako vlastního bratra.

Pozn. 2. Spojuje-li spojka než dvě slovesa v tvaru určitém při témže podmětu, je někdy obtížné stanovit, zda jde o několikanásobný přísudek, anebo o dvě věty v souvětí. Proto se čárka před spojkou někdy píše, jindy nepíše. Např.: Víc ležel, než seděl nebo Víc ležel než seděl.

Pozn. 3. Závisí-li věta vedlejší na příslovečném výrazu s oslabenou větnou platností, obvykle ji čárkou neoddělujeme.

Např.: Jistě že přijde. -- Hlavně když to víš. -- Možná že zapomněl. -- Hlavně abys to udělal. -- Raději abys ještě nějaký čas počkal.

Pozn. 4. Výrazy vzniklé z vedlejších vět, které pozbyly větné platnosti, se obvykle čárkou neoddělují. Např. ať dělá co dělá; ať chce nebo nechce; dělej co dělej; ať je jak je; ať je jaký chce apod.

3. V složitějších typech konstrukcí se klade čárka takto:

a) Stojí-li před spojovacím výrazem vedlejší věty zesilující nebo vytýkací výrazy teprve, právě, jen, zvláště apod., klade se čárka už před nimi, a nikoli až před spojovacím výrazem.

Např.: Dejte se do psaní, teprve když jste věc dobře zvážili. -- Vlak se rozjel, právě když jsme přicházeli k nádraží. -- Pište, jen bude-li u vás něco nového. -- Pustil se do toho, hned jak se vrátil z dovolené. Někdy je možné i jiné členění: Pustil se do toho hned, jak se vrátil z dovolené.

b) Setkají-li se mezi větami dva spojovací výrazy, z nichž každý patří k jiné větě, píše se čárka ve většině případů jen před prvním z nich.

Např.: Platí stará zásada, že když neznáš obsah cizího slova, nemáš ho používat. -- Odpovězte prosím obratem, nebo kdyby to nebylo možné, nejpozději do konce tohoto měsíce. -- Seděl dlouhou chvíli bez hnutí, a teprve když se za ním již zcela setmělo, vstal a přistoupil k oknu.

c) Je-li mezi souřadně spojenými větami umístěna věta podřazená, odděluje se z obou stran čárkami. V takovém případě se čárka píše i před slučovacími spojkami a, nebo atd.

Např.: Amazonské pralesy odpařují vlhkost, za niž Brazílie vděčí polovině svých dešťových srážek, a naopak zadržují dešťovou vodu. -- Obilí kvapem rostlo, a nežli jsem se nadál, bylo vyšší než já. -- Pověz mi, co čteš, a já ti povím, jaký jsi.

d) Čárkou se obvykle oddělují infinitivní konstrukce s významem podmínkovým a možnostním.

Např.: Potkat ji jinde, byl bych ji nepoznal. -- Nebýt oné náhody, nebyli by se potkali. -- S chutí by se protáhl, mít o trochu víc místa. -- Nevěděl, kam skočit dřív. -- Přemýšlel, jak uspořádat knihovnu.

Čárkou se však neoddělují infinitivní konstrukce závislé na slovesech být (nebýt) a mít (nemít), pokud tvoří s infinitivem těsnou významovou a zvukovou jednotu.

Např.: Není co jíst. -- Není kam jít. -- Je co dělat. -- Nemá oč se opřít.

B. Čárka ve větě jednoduché

I. Čárkou se oddělují složky několikanásobného větného členu, tj. větné členy ve vztahu souřadnosti, nejsou-li spojeny spojkami a, i, ani, nebo, či s významem prostě slučovacím. Jednotlivé složky takového několikanásobného větného členu jsou:

1. přiřazeny k sobě bez spojek:

Např.: V úrodných nížinách se pěstuje pšenice, žito, ječmen a kukuřice. -- Cesta vedla suchými, divoce zarostlými, nebezpečnými končinami. -- Mluvil pomalu, klidně, s pečlivou výslovností;

2. spojeny různými spojovacími výrazy:

Např.: Požadavky zahrnují absolvování vysoké školy, řídící schopnosti, jakož i znalost dvou světových jazyků. -- K přípravě chlorovodíku lze užít kyseliny chlorovodíkové, popřípadě chloridu sodného. -- To je věc těžká, ba nemožná. -- Jemnými, ale pevnými kořeny se netřesk snadno zachytí na kamenitém podkladu. -- Je to zajímavá, ač poněkud náročná kniha;

Podobně: Podařilo se získat mladé, a přesto schopné pracovníky.

3. spojeny dvojitými spojovacími výrazy:

Např.: Práce zemědělců zajišťuje nejen potravu pro všechny, ale i důležité suroviny pro průmysl. -- Páteř je držena nejen vazy a ploténkami, nýbrž především zádovým a břišním svalstvem. -- Vyniká jak svědomitostí, tak houževnatostí. -- V každé větě můžeme rozeznávat jednak stránku významovou, jednak formální. -- Byl to člověk na jedné straně velkorysý, na druhé straně zas malicherný. -- Také hudba se vyjadřuje řečí buď realistickou, nebo abstraktní. Pokud spojky a, i, ani, nebo, či vyjadřují jiný význam než pouhé sloučení, píše se před nimi čárka; např. Kouření je drogová závislost, a ne pouhý zlozvyk. -- Některé zelené řasy nerozlišíme pouhým okem, ani mikroskopem. -- Je tato píseň v tónině durové, nebo mollové? -- Často se diskutuje, zda měnit, či neměnit odborný název.

Čárkou se neoddělují:

složky několikanásobného větného členu spojené

a) spojkami a, i, ani, nebo, či s významem slučovacím: Ta práce byla pro něho koníčkem a rozptýlením i zdrojem nového poznání. -- Dnes ani zítra nemohu přijít. -- Testy bývají založeny na výběru jedné nebo několika odpovědí. -- Neumíme si už představit život bez rozhlasového či televizního přijímače; podobně též jsou-li výrazy připojeny slučovací spojkou a ve spojení s vytýkacími příslovci nebo částicemi a také, a rovněž, a zároveň i aj.; např. Publikace podává popis, výklad a také hodnocení dynamických společenských procesů;

b) členy ustálených (často frazeologických) spojení, jako křížem krážem, staří mladí; rukama nohama, zuby nehty; hory doly; dva tři lidé, před pěti šesti lety; daleko široko, sem tam, nahoru dolů; hlava nehlava, cestou necestou; v zimě v létě, ve dne v noci; jakž takž, jakýs takýs; čím dál tím více; chtěj nechtěj apod.;

c) přívlastky postupně rozvíjející, např. přední světová hokejová družstva; včerejší ranní směna; omšelý starý borový kmen;

d) nesouřadná, i když stejnorodá příslovečná určení, např. letos v zimě; v lese na pasece, vlevo nahoře;

e) údaje místa a času v datech, např.: V Praze (dne) 9. května 1985; Nové Město na Moravě 1. 10. 1987 apod.

Pozn. Přídavná jména, která stojí vedle sebe, mohou mít dvojí významovou platnost: buď jsou složkami několikanásobného přívlastku (oddělují se čárkou), nebo jsou složkami přívlastku postupně rozvíjejícího (a čárkou se neoddělují), např. druhá, závažná otázka (druhá otázka je závažná) vedle druhá závažná otázka (závažná otázka v pořadí druhá). Někdy je odlišení několikanásobného přívlastku od přívlastku postupně rozvíjejícího obtížné. Je-li možné pojetí obojí, užití čárky záleží na pisateli, např. dlouhé černé vlasy i dlouhé, černé vlasy; starý kamenný dům i starý, kamenný dům.

II. Čárkou se oddělují větné členy i jiné výrazy jen volně připojené nebo do věty vložené (v mluveném projevu bývají zpravidla jejich hranice vyznačeny intonací a pauzami).

1. Závazně se odděluje

a) výraz, který tvoří s členem předcházejícím volné přístavkové spojení. Je k němu buď prostě přiřazen, nebo je přístavkový vztah vyjádřen výrazem spojovacím. Do přístavkového spojení vstupuje jako jeho druhá složka slovo nebo slovní spojení, které označuje

aa) stejnou skutečnost jako předcházející člen:

Např.: Maminka, chudák, zůstala na všechno sama. -- Nežárka, přítok Lužnice zprava, je dlouhá 85,5 km. -- Kongres se konal v Sofii, hlavním městě Bulharska. -- Koupil to lacino, za pár korun. -- Vracel se do republiky, domů. -- Nový technologický postup, totiž lisování bočních dílů, podstatně urychluje práci. -- Psal to včera, tj. v pondělí. -- Stupně jsou originálně zpevněny, a to dřevěným pražcem;

Pozn. 1. Jestliže je první složkou spojení vlastní jméno, chápe se toto spojení jako volné a druhý člen se vždy odděluje čárkami: Bedřich Smetana, zakladatel české národní hudby, se narodil v Litomyšli. Jako těsné se obvykle chápe spojení titulu a jména: přednosta kliniky profesor MUDr. Jiří Novák.

Pozn. 2. Výrazy spojené spojkami vyjadřujícími totožnost (neboli, čili, aneb) se čárkou neoddělují, např. skladba neboli syntax; chlorid sodný čili kuchyňská sůl; Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka.

ab) výčet toho, co předcházející člen označuje souhrnně:

Např.: Mými prvními přáteli byly její tři děti, Jenda, Mařka a Pepík. -- Máme tu potřebné místnosti, tedy byt i ateliér, konečně pod jednou střechou. -- Kysličník rtuťnatý se teplem rozkládá na dvě nové látky, totiž (tj.) na rtuť a na kyslík;

ac) shrnutí toho, co bylo v předcházejícím členu vypočteno: Např.: Výstava potěší dospělé, mládež, děti, zkrátka (krátce řečeno, slovem, tedy...) každého. -- Vagony jsou určeny k přepravě uhlí, rudy, štěrku, prostě sypkých substrátů;

ad) část celku označeného předcházejícím členem, která je uvedena jako příklad, hlavní složka atp.:

Např.: Většina oceněných výrobků, například (mimo jiné...) konfekce, je však zatím určena pro vývoz. -- Ve vodách, zejména (především, zvláště...) v moři, se vznášejí miliony drobných živočichů. -- Velké nároky na zásobování vodou mají průmyslové a hustě zalidněné oblasti, jako Podkrkonoší, Ostravsko, Kladensko a velká města;

Pozn. Jestliže výraz uvozený spojkou jako omezuje významový rozsah předcházejícího členu, jde o těsný vztah, takže se čárka nepíše: Jazyky jako čeština a latina mají velmi rozvinuté skloňování a časování.

b) osamostatněná část výpovědi: ta je

ba)ve větě zastoupena zájmenným výrazem:

Např.: Plevel, ten se nedá tak snadno vyhubit. -- Domino, šachy, dáma, toho jsme se nahráli! -- Chodit do lesa na houby, to byla jeho radost. -- On neměl nikdy dost, ten chamtivec! -- Byla to perná práce, přesvědčit ho;

bb) k větě připojena výrazem spojovacím:

Např.: Dotazník vyplňte ve všech rubrikách, a to na stroji. -- Byl taky v Paříži, dokonce dvakrát. -- Rodiče nám pomohli, ale neochotně. -- Nakonec všechno snědl, i když s nechutí;

c) vokativ (5. pád):

Např.: Děti, pomozte babičce! -- Letní ty noci zářivá, jak tebou srdce okřívá! -- Chci se ti, milý příteli, svěřit se vším;

d) volný přívlastek (tj. rozvitý shodný přívlastek stojící za nadřazeným podstatným jménem, který nezužuje jeho významový rozsah). Vyjadřuje se nejčastěji přídavným jménem, někdy infinitivem:

Např.: Tato kniha, vydaná ještě před válkou, patří k autorovým nejlepším pracím. -- Probíráme teď katalyzátory, urychlující chemické reakce. -- Okouzleně hleděl na Hradčany, kralující pražskému panoramatu. -- Měla takový nepříjemný zvyk, stále mluvit jen o sobě;

Pozn. Volný přívlastek přináší informaci víceméně samostatnou, takže ji lze beze změny smyslu přesunout do výpovědi jiné. Např.: Tato kniha patří k autorovým nejlepším pracím. Byla vydána ještě před válkou.

Odlišení přívlastku volného od těsného je někdy věcně důležité, takže na interpunkci záleží, zda čtenář správně pochopí obsah výpovědi. Např.: První Smetanovou operou, napsanou na libreto K. Sabiny, jsou Braniboři v Čechách (tj. jeho první operou vůbec), ale První Smetanovou operou napsanou na libreto E. Krásnohorské je Hubička (tj. první z těch, jejichž libretistkou byla E. Krásnohorská).

Rozdíl mezi přívlastkem volným a těsným závisí někdy na značně širokém kontextu. Proto je možno psát oběma způsoby např. Na horním toku Otavy jsou rozlehlé šumavské lesy(,) poskytující řece dostatek vody. -- Velké dělnické bouře(,) spojené s rozbíjením strojů(,) propukly v Praze v r. 1844.

e) volný doplněk, vyjádřený podstatným jménem ve 4. pádě, nebo v 1. pádě:

Např.: Na kameni sedí pěnkava, hlavičku na stranu. -- Procházíval se po parku, knihu vždy v ruce. -- Získal si, chlapec tehdy ještě ne devítiletý, obdiv a vážnost dospělých;

f) citoslovce:

Např.: Ach, jak je tu krásně! -- Haló, počkejte! -- Propána, kam jsme se to dostali!

Pozn. Následuje-li po citoslovci ještě jiný, důraznější výraz zvolací, s kterým citoslovce tvoří jediný rytmický celek, spojení se čárkou neodděluje, např. Ó kéž by už zavládl na světě mír! Čárkou se též neodděluje citoslovce, pokud je větným členem, např. Ze všech stran se ozývalo hromové hurá. -- Kočka vtom hop z pece dolů.

2. Některé členy je možné (ale nikoli nutné) čárkou oddělit, chápe-li pisatel informaci, kterou výrazy přinášejí, jen jako doplňující, dodatečně připojenou atp., zejména jde-li o výraz bohatěji rozvitý nebo rozšířený (tvoří tedy samostatnější rytmický celek). Čárkou lze tedy oddělit:

a) vsuvku, pokud si uchovává větnou povahu:

Např.: Zašlete nám(,) prosím(,) svůj nejnovější ceník. -- Tato věc je(,) upřímně řečeno(,) velmi nepříjemná. -- Je to(,) celkem vzato(,) zbytečné;

b) doplněk vyjádřený

ba) přechodníkem:

Např.: Zanechav za sebou doširoka otevřené dveře(,) vyšel do polí. -- Schoval se v nejtemnějším koutě, tiše sténaje a zatínaje si nehty do dlaní;

bb) příčestím nebo jmenným tvarem přídavného jména:

Např.: Požehnáním přátel provázena, odjela na venkov. -- Tady v té chýši jsem ležel, nemocen na smrt a sám jako postřelená kočka;

Pozn. Oddělit čárkou však není možno takový doplněk, jehož vypuštěním by se stala věta neúplnou. Proto se píše jen: Cítil se oklamán rodinou, přáteli, celým světem. -- Vypadala potěšena blahopřáními a dalšími pozornostmi.

Nerozvitý doplněk zůstává obvykle bez čárky: Odešel nerozloučiv se. -- Vyvázli jsme živi. -- Doběhl do cíle pátý. -- Zelenina je zdravá syrová.

c) dodatkově připojený větný člen:

Např.: Tatínka vzali četníci, kvůli letákům. -- Petr pečoval o babičku, léta. -- Seděl v té chvíli na zahradě a četl, snad nějakou detektivku. -- Pracoval v novinách, jako korektor. Dodatkově lze v podstatě připojit každý další větný člen, ale jen v případě, že i bez něho by věta byla mluvnicky úplná.