Jdi na obsah Jdi na menu
 


24. Světová literatura po r. 1945

 znaky

 

q odraz války

  protest proti její krutosti

  patetická oslava hrdinství, statečnosti, pompézní scény, hromadné vraždění (východní literatura, zvl. ruská)

  nepatetický pohled (zdola), rozbor lidské psychiky, dojemnost i naturalismus (západní literatura)

  satirický nebo humoristický pohled

 

q angažovaná próza – opak válečné dehumanizace, nespokojenost s nedostatky doby, krize mezilidských vztahů pocity ohrožení, úzkosti, odcizení (existenciální próza, italský neorealismus; v oficiální literatuře východních zemí socialistický realismus – optimistický pohled)

 

q snaha distancovat se od ideálů konzumní společnosti, kariérismu – americká beatnická generace, angličtí ”rozhněvaní mladí muži

 

q experimentální próza (zvl. v oblasti formy) – absurdní literatura, drama, francouzský ”nový román

 

q magický realismus – návrat k starým mýtům, legendám (latinskoamerická a ruská literatura)

 

q vědeckofantastická literatura (sci-fi, fantasy), katastrofické vize, fikce

 

q postmodernismus – reakce na modernismus, míšení žánrů, komplikovaná kompozice, prolínání dějových a časových rovin aj.

 

q rozmach tzv. populární (komerční) literatury – řemeslně zvládnuté, ale myšlenkově nehluboké, esteticky díla hodnotná i bezcenná; snaha přiblížit se k nenáročnému čtenáři

 

 

1) Obraz války v literatuře

 ruskéJurij Bondarev  Hořící sníh (patetický obraz hrdinství, panoramatická próza), Viktor Někrasov V stalingradských zákopech, Michail Šolochov, Osud člověka (nová podoba obrazu války, v popředí morálně společenské problémy)

 německéAnna Sehgersová, Sedmý kříž, Harry Thürk, Hodina mrtvých očí, Karlludvig Opitz, Můj generál (humorná forma)

 americkéNorman Mailer, Nazí a mrtví, William Saroyan, Lidská komedie, William Styron Sophiina volba (psycholog. román), Joseph Heller, Hlava XXII ( s humorem a ironií)

 anglickéPatrick Ryan, Jak jsem vyhrál válku (humorná forma)

 francouzskéRobert Merle, Smrt je mým řemeslem

 

Těch 2 100 řeckých židů, kteří zemřeli v plynu nebo byli spáleni v době, kdy jsem psal ten dopis, rozhodně v Osvětimi neznamenalo, jak mě upozornila Sophie, nějaký rekord v postupném masovém vyhlazování; při masakru maďarských židů příštího roku – nad nímž osobně dohlížel Höss, který se do tábora vrátil po několikaměsíční nepřítomnosti, aby koordinoval likvidaci, již tak dychtivě očekával Eichmann, operaci zvanou Aktion Höss – došlo k zabíjení daleko širšího rozsahu. Ale tak masová vražda byla ve své chvíli v rozvoji Osvětimi-Brzezinky obrovitým aktem, největším z dosud inscenovaných…(Sophiina volba)

 

2) Existencialismus (existencionalismus) – návaznost na existenciální literaturu meziválečnou

 

 Jean-Paul Sartre (1905–1980)

  francouzský filozof a spisovatel

  povídky Zeď, román Hnus, filosofické úvahy Bytí a nicota; – o smyslu lidské existence, svobodě člověka; absurdní shody náhod

 

Albert Camus (1913–1960)

  francouzský filosof a prozaik, Nobelova cena;  rozsáhlejší novela Cizinec – děj v Alžírsku, vypravěč Mersault bezdůvodně zastřelí Araba, zatčen a popraven; ve vězení úvahy člověka nevěřícího v nic, pocit odcizení, samoty, lhostejnosti k světu a životu; subjektivně chápaná svoboda (rozhodnutí k čemukoli)

 

 3) Neorealismus – v italské próze 40.–50. let; návrat k realismu (dokumentárnost, hodnověrnost), v popředí zájem o běžný život obyčejných lidí

 

 Alberto Moravia (1907–1990)

 obraz poválečné Itálie i války, analýza skutečnosti, sociální a milostná tematika, drsnost charakterů, vyjádření smyslových pocitů; využití prvků filmové řeči (panoramatické pohledy, detail, polodetail), lidový jazyk, např. romány Římanka, Pohrdání, Nuda, Horalka aj.

 

 4) Beatnici (ang. beat generation) – hnutí amerických básníků a prozaiků 50. - 60. let

 beat = jednak ”zbitý” (unavený životem), jednak ”blažený” (=únik); projev negativismu, revolty, výsměch tradičním hodnotám (bohatství, kariéra, rodina), oficiální morálce, prosperující konzumní společnosti; příklon k orientálním filozofiím (zenbuddhismus), hledání vnitřní svobody (buď výstřednost v módě nebo naopak vzhled zanedbanosti), touha po rozkoši (vliv alkoholu, drog, tuláctví, džezové hudby; sexuální nevázanost), dobrovolná chudoba

 v literatuře : bezprostřední odvážná výpověď, erotická otevřenost, vulgarismy a slang ð snaha šokovat, provokovat

 

  Allen Ginsberg (1926)

  americký básník – vyjadřuje hrůzu a smutek ze současného světa; předchůdce undergroundu

  sbírka Kvílení – naturalistické obrazy, vize a sny, autentický prožitek, extáze, revolta

 

 ”Viděl jsem nejlepší hlavy své generace zničené šílenstvím,

 hystericky obnažené a o hladu... shánějící dávku drogy”

 

  Jack Kerouac (1922–1969)

  americký prozaik, tulák

  román Na cestě – básnická reportáž ze silnice, záznam dojmů, nálad a myšlenek, řada postav, zvl. tuláků, putování za pocitem svobody; tzv. spontánní próza metoda záznamu bez zásahů a úprav

 

  Lawrence Ferlinghetti (1919)

  americký básník, prozaik, překladatel

 

  Charles Bukowski (1921–1994)

  americký spisovatel – navazuje na tuto linii v 80. letech

  povídky Všechny řitě světa i ta má, autobiografický román Hollywood – odvážná, otevřená výpověď, cynismus

 

Francine, Jack a spousta dalších lidí se vrátili do svých přívěsů. Dlouhé pauzy mezi jednotlivými záběry jsem nenáviděl. Filmování stojí strašné peníze, protože většinu času nikdo nic nedělá, jenom se čeká, čeká a čeká. Dokud není tohleto připraveno a támhleto přichystáno a dokud to není nasvíceno a kamera není připravena a vlásenkář se nevychcal a konzultant se nezkonzultoval, tak se nic neděje. Je to celé naprostá onanie, plat za tohleto a plat za támhleto, a existuje jen jediný člověk, který má právo zastrčit zástrčku do zásuvky, a zvukaře nasral asistent režie, a potom se zase herci necítí dobře, a protože tak to s herci chodí a tak pořád dál. Samé plýtvání a plýtvání. Dokonce i při tomhle filmu s extrémně nízkým rozpočtem jsem cítil, jak začnu ječet: ”Tak dobře, nechte už těch keců! Dá se to celé zvládnout za deset minut a vy se s tím serete celý hodiny!”

Neměl jsem odvahu něco takového říct. Já byl jen spisovatel. Vedlejší výdaj. (Hollywood…)

 

 5) Rozhněvaní mladí muži – ang. spisovatelé 50. let – proti anglickému konzervatismu, konvencím; nepřizpůsobivost zavedenému pořádku, proti kariérismu, pohodlnosti, pokrytectví; sociální kritika, humor, hovorový jazyk

 

  John Braine (1922–1986) – román Místo nahoře,

 

  Kingsley Amis (1922), román Šťastný Jim = tzv. univerzitní román, výsměch atmosféře malé  venkovské univerzity

  hlavní postavy obou románů – mladí muži, bouřící se proti snobství, konvencím, nudě stereotypního života; paradox – dostávají se do vysoké společnosti sňatkem s bohatými ženami

 

 6) Nový román – typ francouzského románu 50. let (antiromán, objektivní román); oslabení příběhu, tradičních postav i vypravěče (tj. znaků tradič. románu); text = úvahy, reflexe, popis jevů a věcí bez příčinných a časových souvislostí; několik úhlů pohledu, postavy nezřetelné, většinou bezejmenné (on, ona), téma bloudění; opakování a variace sekvencí; experimenty s jazykem (např. střídání slovesných členů a způsobů)

 

 Alain Robbe – Grillet (1922)

  román Gumy, román Žárlivost (série setkání A..., ženy plantážníka, s přítelem; čtenář sleduje příběh očima klamaného manžela (v románě nevystupuje, není jmenován); různé možnosti výkladu situací

 

 7) Absurdní literatura, drama – od 50. let – člověk zachycen v situaci úzkosti, bez schopnosti komunikace s lidmi, postrádá smysl života; bez souvislého děje a logického dialogu; téma – nemožnost dorozumění (degradace jazyka), nesmyslnost lidského jednání, bezmocnost, stereotyp

 

 Sammuel Beckett (1906–1989)

  irský spisovatel, Nobelova cena;

  hra Čekání na Godota – chaotický dialog dvou tuláků na opuštěném místě, marně čekají na toho, kdo by změnil jejich život; opakovaná scéna s chlapcem, který vždy oznámí, že pan Godot přijde další den; monotónnost, stereotyp, bezútěšnost, nekonečnost čekání

 

 Eugéne Ionesco (1912–1994)

  francouzský básník a dramatik rumunského původu

  hry Plešatá zpěvačka, Nosorožec – problém komunikace mezi lidmi a stereotypnosti

 

 8) Magický realismus – 50. léta, v zemích silné tradice mytologie nebo ústní slovesnosti; prolínání skutečného a snového světa (nezřetelné hranice); napětí mezi reálnem a fantazií

 

 Gabriel García Márquez (1928)

  kolumbijský spisovatel, Nobelova cena

  román Sto roků samoty – rodinná sága (symbol – osud země); život provinčního městečka od doby kolonismu v 19. stol. do pol. 20. stol., členové rozvětvené rodiny stárnou, umírají, ale jakoby žijí i po smrti (reálné a zázračné)

 

 Čingiz Ajtmatov (1928)

  kirgizský spisovatel

  román Stanice Bouřná – osudy železničáře v kazašské stepi – prolínání dějových pásem, současnosti, legend i fikce budoucnosti ð obraz světa před zánikem; stejně i román Popraviště

 

 Michail Bulgakov (1891–1940) – ruský spisovatel – román Mistr a Markétka = podobenství: příběh Fausta s biblickým příběhem ukřižování Krista

9) Literatura s prvky sci-fi (science fiction)

 

 a) obraz fiktivní budoucnosti společnosti, člověka, vědy ð vědeckofantastická próza; osud člověka v nepříznivém prostředí; stinné stránky technického pokroku

 b) tzv. fantasy literatura – s bájnou a pohádkovou atmosférou

 c) otřesné vize totalitní společnosti

 

 Ray Bradbury (1920)

  americký spisovatel – povídky Marťanská kronika, román 451 stupňů Fahrenheita (obraz technicky vyspělé, ale nekulturní civilizace, nemožnost vzepřít se)

 

 Stanisław Lem (1921)

  polský spisovatel, spojení sci-fi s dobrodružným žánrem – r. Astronauti, Solaris (úvahy o stavu lidské civilizace a o mravní odpovědnosti za ni)

 

 Arthur C. Clarke (1917)

  anglický spisovatel, autor sci-fi literatury; nejznámnější – trilogie 2001: Vesmírná odysea, 2010: Druhá vesmírná odysea, 2061: Třetí vesmírná odysea a zatím pětidílná sága o kosmické lodi Ráma (Setkání s Rámou, Návrat Rámy, Zahrada Rámova, Ráma tajemství zbavený, Poslové Rámových světů – od 2. dílu spoluautor Gentry Lee)

 

 John Ronald Reuel Tolkien (1892–1977)

  anglický spisovatel – fantasy literatura

  román Hobit – zápas dobra a zla, fantastický svět starodávných, šťastných, mírumilovných lidí

  trilogie Pán prstenů

 

 Georg Orwell (1903–1950)

  anglický spisovatel

  román Zvířecí farma – alegorická bajka, obraz totalitní společnosti, despotismu a násilí (jeden druh zvířat tyranizuje jiné)

  román 1984 – o zničení člověka (degradací na zvířecí bytost) – vliv zatajovaných krutostí v Rusku, varování

 

 10) Postmodernismus – od pol. 40. let, zvl. poč. 70. let

  negativní postoj k dosavadním avantgardním tendencím, zvl. jen k formálnímu experimentování; prolínání tradice a experimentu, hledačství pravdy, pochopení chaotického světa; kniha má promlouvat k náročnému i méně náročnému čtenáři (dvojí úroveň estetického vnímání)

 

 Umberto Eco (1932)

  italský prozaik

  román Jméno růže – vzorové postmodernistické dílo: využívá postupů odborné, publicistické i krásné literatury, masové i exkluzivní literatury, je současně detektivkou, hororem, historickým románem, filozofickým traktátem, studií o symbolech (titul), sociologickou sondou do problematiky tolerance; sklon k mystifikaci (příběh jako rekonstruovaný středověký rukopis), koláž (citáty z krásné, filozofické, historické literatury a bible), ironický přístup k minulosti (zlehčuje výklad reformace církve); napínavý příběh – chlapec Adso (vypravěč) a františkán Vilém pátrají po záhadných vraždách mnichů

 

 Vladimir Nabokov (1899–1977)

  ruský emigrant v Americe; román Lolita – psychologická studie muže a jeho sexuálního vztahu k 12leté dívce

  z českých autorů – Milan Kundera, Jiří Gruša

 

 

 

Další významní světoví spisovatelé současnosti

 

Jacques Prévert (1900–1977)

  francouzský básník, inspirován surrealismem (slovní hříčky, výstavba obrazu), hledá poezii ve všedním životě; milostná lyrika, šansony, scénky, tvorba pro děti

  sbírky Slova, Déšť a pěkné počasí, Haraburdí, Slunce noci – lehkost, náznak, jednoduchá gradace, refrény (vliv lidové slovesnosti), asociace představ, okouzlení světem a poezií

 

 Vladimir Vysockij (1938–1980)

  ruský herec, zpěvák vlastních textů – o válce, lásce, obyčejných lidech

 

 Boris Pasternak (1890–1960)

  ruský básník a prozaik, autor románu Doktor Živago – kritický obraz stalinismu, budování socialismu, pronásledování nepohodlných lidí

 

 Alexandr Isajevič Solženicyn (1918)

  ruský spisovatel, Nobelova cena; poznal sovětské koncentrační tábory a vyhnanství ð trilogie Souostroví Gulag, novela Jeden den Ivana Denisoviče (otřesné svědectví o bezpráví, beznaději, obraz totalitního systému vlády)

 

 Miroslav Válek (1929–1991)
slovenský básník

 

 sbírky Dotyky, Nepokoj, Milovanie v husej koži – pocity ohroženého lidstva, skepse, varování, vzpoura proti konzumní společnosti; prostý výraz

 

  Dominik Tatarka (1913–1989)
 
slovenský prozaik;

 

 román Farská republika, novela Kohoutek v agónii – stálé hledání životních a lidských hodnot

 

 

 Johannes Mario Simmel (1914)

  německý prozaik – čtivé příběhy s aktuálními společenskými problémy, např. romány Láska je jen slovo, Všichni lidé bratry jsou

 

 

 Arthur Hailey (1920)

  autor bestsellerů Letiště, Kola, Hotel, Konečná diagnóza, Penězoměnci aj. – román profesní a katastrofický

 

 

 Mika Waltari (1908–1979)

  finský spisovatel – román Egypťan Sinuhet – o starověkém lékaři, otvírači lebek



- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -


 

23. Světová literatura 1.pol. 20.století

 rozvoj techniky a civilizace; 1. světová válka; pak úsilí o nový řád vede k vítězství fašismu (Itálie, Německo) a komunismu (Rusko po říjnové revoluci 1917); rozpad Rakouska-Uherska, vznik samostatného československého státu – 1. prezident T. G. Masaryk; samostatnost národa už požadoval Manifest českých spisovatelů z roku 1917; poválečná konjunktura vystřídána světovou hospodářskou krizí 30. let, příprava dalšího válečného konfliktu, španělská občanská válka, 2. světová válka

 

 Francie:

 

Guillaume Apollinaire (1880–1918)

 

 vliv na moderní světovou poezii, básník, prozaik, dramatik, představitel kubofuturismu; rysy poezie:
q vliv války
q obdiv k moderní technice, civilizaci, městu
q krása je v nejvšednějším životě
q obraznost, fantazie, volná asociace představ, polytematičnost

 

b. Pásmo (sbírka Alkoholy) = polytematická báseň – spontánní proud představ, obrazů, skutečnost zachycena z mnoha pohledů, prolínání časových rovin (tempo moderního světa), narušena logická souvislost veršů, bez interpunkce; stírají se rozdíly mezi lyrikou a epikou; verše o Praze (okouzlení Prahou)

 

sbírka Kaligramy = básně obrazy; text spojen s grafickým uspořádáním v optický celek – vizuální lyrismus (působivost)

 

GUILLAUME APOLLINAIRE

PÁSMO (Alkoholy, 1913)Přeložil Karel Čapek

 

Tím starým světem přec jsi znaven na konec

 Pastýřko Eiffelko jak bečí stádo mostů dnes

 Řecký i římský starověk se ti už přežily

 Zde antické se zdají být už i ty automobily

Jen náboženství zůstalo docela nové jenom ono

Zůstalo prosté jak hangáry v přístavu avionů

 Jediné neantické v Evropě křesťanství je

Evropan nejmodernější jste vy ó papeži Pie

A tobě brání stud když okna na tebe hledí

Vstoupit do kostela a jít tam ke zpovědi

Čteš letáky ceníky plakáty jež zpívají hlasitě

Toť dnešní poezie zatím co prózou žurnály sytí tě

Jsou krváky po šestáku samé detektivní případy

Portréty velkých osob a sterá různá záhlaví…

 

 

André Breton (1896–1966)

 básník, esejista, zakladatel surrealismu; důraz na svobodu osobnosti, její cit; využití psychického automatismu

 Romain Rolland (1866–1944)

  představitel humanistické tradice; Nobelova cena; prozaik, hudební vědec, autor životopisů významných osobností (Beethoven, Tolstoj aj.);

 předválečná tvorba – 10 dílný cyklus Jan Kryštof (román – řeka) – životní osudy geniálního německého hudebníka

 protiválečné zaměření: novela Petr a Lucie – založena na kontrastu: hrůzy války × vysněný svět dvojice milenců, problémy války × rozvíjející se cit lásky; lyrické, poetické ladění příběhu, shakespearovský motiv; dějiště – válečná Paříž, od ledna do března 1918; tragický konec: společná smrt v kostele při náletu ð obžaloba nesmyslnosti války

 tentýž protiválečný postoj i v románě Okouzlená duše a Dobrý člověk ještě žije

 

Henri Barbusse (1873–1935)

  román Oheň – otřesný deník vojenské čety (pohled ”zdola”), vlastní zážitky z fronty; netradiční román – pásmo scén, úvah, příběhů bez ústředního hrdiny

 

Antoine de Saint-Exupéry (1900–1944)

 francouzský hrabě, letec v 2. světové válce, autor pohádkové prózy Malý princ – setkání letce s malým princem z neznámé planety; proklamace nutnosti přátelství a odpovědnosti; projev víry v člověka a jeho velikost; rozdílnost pohledu na svět: dítě × dospělý člověk

 tzv. letecké romány, např. Noční let

 

Anglie:

 

James Joyce (1882–1941

 irský prozaik, novátor v próze; osobitý styl: metoda volného proudu vědomí, mnohovýznamový sled dojmů a obrazů, působivý jazyk; vztah k rodné zemi (povídky Dubliňané); román Odysseus – parafráze antického mýtu, obraz současného Dublinu a vztahů mezi lidmi (prázdnota, banalita všedního života, ale i jeho neopakovatelnost)

 

 John Galsworthy (1867–1933)

  vrchol tradice anglického kritického realismu;

  trilogie Sága rodu Forsythů – život vyšších vrstev společnosti viktoriánské Anglie; návaznost mají romány Moderní komedie a Konec kapitoly

 

 Georg Bernard Shaw (1856–1950)
 Nobelova cena; světový dramatik, autor např. dramatu Pygmalion (sázka profesora fonetiky Higginse, že v krátké době vychová a uvede do vznešené společnosti nevzdělanou květinářku Lízu (námět pro muzikál My Fair Lady);

 v dramatech kritika hlouposti, pokrytectví, falešné morálky

 

Německo:

 

Thomas Mann (1875–1955) - představitel humanistické a demokratické prózy; Nobelova cena
-
generační román Buddenbrookové – o vzestupu a pádu lübecké podnikatelské rodiny (inspirace vlastními životními zážitky); tetralogie Josef a bratři jeho

 převyprávění biblické legendy, obecně o mezilidských vztazích

 

 - znalosti poměrů rodného města Lübecku využil i starší bratr Heinrich Mann (1871–1950)

 

Erich Maria Remarque (1898–1970)

 generační román Na západní frontě klid (ironický název) – o osudech studentů (hlavní postava Pavel Bäumer), kteří prožili válku na záp. frontě; ztrácejí všechny životní iluze, protestují, snaží se přežít; drsné obrazy z bojiště, vzpomínky hlavního hrdiny i svérázný lidový humor; tragický konec nenaplněného života

 volné pokračování – román Cesta zpátky - osudy lidí zničeny válkou; návrat domů a konec frontových přátelství; zážitky z války vedou k vnitřní prázdnotě a vykořeněnosti

 totéž román Tři kamarádi; romány Jiskra života, Čas žít, čas umírat aj. se vztahují k 2. světové válce

 

 Lion Feuchtwanger (1884–1958)

 autor historických románů se současným podtextem; zvl. z židovských dějin, např. Židovka z Toleda, trilogie Židovská válka; z francouzské historie – Lišky na vinici, biografický román Bláznova moudrost (o J. J. Rousseauovi); biografický román o španělském malíři Goya; trilogie Čekárna – obraz soudobého Německa, vlastní zkušenost vyhnance (útěk před Hitlerem do Ameriky)

 

 Bertolt Brecht (1898–1956) – dramatik, režisér, divadelní teoretik; tvůrce tzv. epického divadla (snaha rušit divadelní iluzi, otevřená scéna, vypravěčský komentář, oslovování publika, výmluvné texty a songy); autor dramat společensky kritických, protiválečných a protifašistických, např. Žebrácká opera, Matka Kuráž a její děti, Strach a bída třetí říše

 

Pražská něm.literatura

 Franz Kafka (1883–1924)

 pražský rodák židovského původu, autor povídek, aforismů, deníkových záznamů (fragmenty), vliv existenciální filozofie; vrcholná díla (nedokončená) Proces a Zámek; vyjádření pocitu úzkosti, odcizení člověka v moderní společnosti, úvahovost; nebezpečí zmechanizování života a neschopnost člověka vzdorovat = provinění, bezvýchodnost ð zkáza (smrt)

 

FRANZ KAFKA

PROCES (1925) – úryvek – Překlad Dagmar a Pavel Eisnerovi

 

V.

Mrskač

 

Když K. jednoho z příštích večerů procházel chodbou, která oddělovala jeho kancelář od hlavního schodiště – tentokrát šel domů skoro poslední, jen v expedici pracovali ještě dva sluhové v malém kuželu světla jediné žárovky –, uslyšel vzdychání za dveřmi, za nimiž zřejmě bývala vždy jen komora na staré haraburdí, kterou však K. dosud nikdy neviděl. Zastavil se udiveně a ještě jednou pozorně poslouchal, aby zjistil, zda se nemýlí – na chvilku všechno utichlo, potom se však znovu ozvaly vzdechy. – Chtěl nejdřív dojít pro některého sluhu, třeba by mohl potřebovat svědka, potom však se ho zmocnila taková nezkrotná zvědavost, že rázem dveře otevřel. Byla to, jak se správně domníval, komora na haraburdí. Za prahem ležely nepotřebné staré tiskopisy a překocené prázdné hliněné láhve na inkoust. V komře však stáli tři muži, shrbení pod nízkým stropem. Svítili si svíčkou, přilepenou na polici. ”Co to tu tropíte?” zeptal se K., a ač nemluvil hlasitě, přeskakoval mu hlas, jak byl rozčilený. Jeden z mužů, který zřejmě rozkazoval ostatním a nejdřív na sebe upoutal pohled, vězel v tmavých kožených šatech, jež ponechávaly krk hluboko po prsa a celé paže holé. Neodpověděl. Ale ostatní dva zvolali: ”Pane! Máme dostat výprask, protože sis na nás stěžoval u vyšetřujícího soudce.” A teprve teď K. poznal, že to jsou opravdu hlídači František a Vilda a že ten třetí má v ruce metlu, aby je zmrskal. ”Ne,” řekl K. a hleděl na ně s úžasem, ”nestěžoval jsem si, řekl jsem jen, jak se to v mém bytě přihodilo. A bezvadně jste se rozhodně nechovali.” ” Pane,” řekl Vilda, zatímco se František zřejmě chtěl za jeho zády skrýt před třetím mužem, ”kdybyste věděl, jak špatně jsme placeni, soudil byste o nás líp. Živím rodinu a tady František se chtěl oženit, člověk se snaží něco trhnout, jak se dá, pouhou prací to nejde, ani tou nejnamáhavější. Vaše jemné prádlo mě svedlo, přirozeně, ale je to už takový zvyk, že prádlo připadne hlídačům, vždycky se to tak dělalo, věřte mi; je to taky nerozumné, copak takové věci znamenají pro člověka, kterého postihne to neštěstí, že je zatčen? Ovšem, když se pak o tom veřejně zmíní, musí nutně přijít trest.” ”To jsem nevěděl, co tu říkáte, vůbec jsem také nežádal, abyste byli potrestáni, mně šlo o zásadu.” ”Františku,” obrátil se Vilda k druhému hlídači, ”neříkal jsem ti, že ten pán nežádal, abychom byli potrestáni? Slyšíš, ani nevěděl, že teď musíme být potrestáni.” ”Na ty řeči nedej,” řekl třetí muž K., ”trest je spravedlivý a nevyhnutelný.” ”Neposlouchej ho,” řekl Vilda a odmlčel se na okamžik, jen co rychle zvedl k ústům ruku, na kterou dostal ránu metlou, ”trestají nás jenom proto, že jsi nás udal. Jinak by se nám nic nestalo, i kdyby se dověděli, co jsme udělali. Je to nějaká spravedlnost? My dva, ale zvlášť já, jsme se dlouhou dobu osvědčili jako velmi dobří hlídači – sám musíš uznat, že z hlediska vrchnosti jsme hlídali dobře – měli jsme naději na postup a byli bychom se jistě brzo stali mrskači jako tenhle, který měl jen to štěstí, že ho nikdo neudal, neboť k takovému udání dochází opravdu zřídkakdy. A teď, pane, je všechno ztraceno, naše kariéra je u konce, budeme muset konat daleko podřízenější práce, než je hlídací služba, a k tomu teď ještě tento hrozně bolestný výprask.” ”Může ta metla způsobit takovou bolest?” zeptal se K. a prohlížel si metlu, kterou před ním mával mrskač. ”Musíme se přece svléknout úplně do naha,” řekl Vilda. ”Ach tak,” řekl K. a zadíval se pozorně na mrskače, byl osmahlý jako námořník a měl divokou svěží tvář. ”Copak není žádná možnost, jak ty dva výprasku ušetřit?” zeptal se ho. ”Není,” řekl mrskač a zavrtěl s úsměvem hlavou. ”Svlékněte se!” poručil hlídačům. A řekl K.: ”Nesmíš jim věřit všechno, co ti říkají, ze strachu před výpraskem se už trochu pomátli na rozumu. Co povídal třeba tenhle –” ukázal na Vildu – ”o kariéře, na jakou měl vyhlídky, to je prostě k smíchu. Jen se podívej, jaký je to tlusťoch – první rány metlou se v tom sádle dočista ztratí. – Víš, z čeho tak ztloustl? Ze zvyku sní všem zatčeným snídani. Nesnědl také snad tvou snídani? No, vždyť jsem to říkal. Ale z chlapa s takovým břichem nemůže být nikdy mrskač, to je úplně vyloučeno.” ”Jsou i takoví mrskači,” tvrdil Vilda, který si právě rozepínal pásek u kalhot. ”Nejsou,” řekl mrskač a švihl ho metlou přes krk, až sebou trhl, ”nemáš poslouchat, máš se svlékat.” ”Dám ti dobrou odměnu, když je pustíš,” řekl K., vytáhl náprsní tobolku a nedíval se teď na mrskače – takové věci se vyřizují lépe, sklopí-li oba účastníci oči. ”Ty chceš asi udat taky mě,” řekl mrskač, ”a taky mně ještě dopomoci k výprasku…

 

Franz Werfel (1890–1945)

 dramatik a prozaik; biografický román Verdi, román Píseň o Bernardettě; náboženské motivy lásky k bližnímu, morální čistoty a dobra; dokonalá charakteristika postav

 

 Egon Erwin Kisch (1885–1948) - ”zuřivý reportér”, novinář, autor reportáží a drobných próz, např. Pražská dobrodružství; kriminalistická studie Pražský pitaval, autobiografie Tržiště senzací – lehkost stylu, nadhled, bezprostřednost zážitku

 

Rakousko

 

Arnold Zweig (1887–1968)

 román Spor o seržanta Gríšu – obraz 1. světové války

 

 Rusko

 
Vladimir Majakovskij (1893–1930) – vývoj od kubofuturismu k socialisticky orientované poezii; za 1. světové války autor poemy Oblak v kalhotách – vlastní prožitky a postoje; víra v revoluci (poema Správná věc)

 

 

Sergej Alexandrovič Jesenin (1895–1925)

 představitel básníků – imažinistů (smyslová obraznost, volný verš)

  Píseň o velikém pochodu (téma občanské války), sbírka Zpověď chuligána (bohémství), lyrická skladba Anna Sněgina

 

 Ivan Bunin (1870–1953) – mistr povídky; přilnutí k venkovu, obraznost

 

 Maxim Gorkij (1868–1936)
prozaik a dramatik; ”most” mezi ruskou a sovětskou literaturou; povídky a romány psychologické, socialistickorealistické, generační

 

 Isaak Babel (1894–1941)

 povídkový soubor Rudá jízda – vlastní zkušenosti, tažení s kozáky r. 1920, obraz drsného života, složitých konfliktů, dramatičnost

 

 

Michail Šolochov (1905–1984) – Nobelova cena;
-
4 dílný román Tichý Don (o životě kozáků v 1. světové válce a po ní), román Rozrušená země (o kolektivizaci po říjnové revoluci, drsný obraz skutečností), novela Osud člověka (tematika války a poválečného světa)

 

USA

 Ernest Hemingway (1899–1961) Nobelova cena
 představitel prózy tzv. ”ztracené generace” = američtí spisovatelé, kteří odešli do války jako studenti – dobrovolníci s představou boje za svobodu a demokracii; brzy pochopili svůj omyl, ”vystřízlivěli”; válka jako první velký životní zážitek je natrvalo poznamenala - pocit vykořeněnosti

 román Sbohem, armádo – vlastní zážitky a vzpomínky z fronty; ideová dezorientace hrdinů ð upínají se proto k základním hodnotám individuálního lidského života (láska, přátelství, odvaha, čest); hlavní hrdina opouští frontu (do neutrálního Švýcarska)

 román Komu zvoní hrana – reakce na španělskou občanskou válku; boj proti fašismu; hlavní postava – americký dobrovolník Robert Jordan, těžce raněn, čeká na smrt a teprve nalézá skutečný smysl života (láska k španělské dívce)

 symbolická novela Stařec a moře – obraz zápasu s přírodou a zlem do posledních chvil života; vzdát se = ztratit lidskou důstojnost; kubánský stařec Santiago, chudý rybář, vedl statečný, ač beznadějný boj s mořem a žraloky o svůj úlovek; smysl novely: oslava lidské aktivity a nezdolnosti

 novátorský Hemingwayův styl: skrytá dramatičnost zdánlivě střízlivých popisů; v podtextu zachycena atmosféra situace i charaktery hrdinů; hutnost a strohost výpovědí (záměrně jednoduché, většinou souřadně připojené věty); hrdinové prokazují morálně lidské kvality

 

 

 ERNEST HEMINGWAY

STAŘEC A MOŘE (1952) – úryvek z novely – Přeložil František Vrba

 

***

 

Při třetí obrátce rybu poprvé uviděl.

Uviděl ji nejprve jako temný stín, jemuž trvalo tak dlouho, než proplul pod člunem, že jeho délce nemohl uvěřit.

”Ne,” prohlásil hlasitě. ”Tak veliká být nemůže.”

Ale byla veliká, a když dokončila tenhle okruh, vynořila se k hladině ve vzdálenosti pouhých třiceti metrů a stařec viděl její ocasní ploutev vyčnívat z vody. Byla vyšší než veliká kosa a odrážela se bledě nafialovělou levandulovou barvou od temně modré vody. Vyčnívala v šikmém úhlu nad hladinu, a jak ryba plula těsně při povrchu, stařec viděl její obrovský objem a temně fialové pruhy na jejích bocích. Hřbetní ploutev měla sklopenou a ohromné prsní ploutve do široka roztažené.

Při tomto okruhu viděl stařec její oko a dva šedivé přísavné štítonoše, kteří plavali kolem ní. Občas se k ní přisáli, občas od ní vystřelili jako šipky, chvílemi pluli lehce v jejím stínu. Oba byli přes metr dlouzí, a když plavali, svíjelo se jim celé tělo jako úhořům.

Stařec se teď potil, a nejen od slunce, při každé klidné a hladké obrátce, kterou ryba udělala, zkracoval šňůru a byl si jist, že po dalších dvou obrátkách bude mít příležitost harpunovat ji.

Ale musím se k ní dostat těsně, docela těsně, opakoval si v duchu. Nesmím se snažit zasáhnout ji do hlavy. Musím do srdce.

”Jen klid a sílu, dědku!” povzbudil se nahlas.

Při příštím okruhu se rybě vynořil hřbet, ale bylo to trochu příliš daleko od člunu. Při následujícím okruhu byla stále ještě příliš daleko, ale vynořovala se víc z vody, a stařec si byl jist, že když ještě o něco zkrátí šňůru, dostane ji po bok loďky.

Už dávno předtím si připravil harpunu, její lehké lanko bylo svinuto v kulatém košíku a na konci přivázáno k ouvazníku na přídi.

Ryba se teď ve svém kroužení blížila, vypadala klidně a krásně a jenom veliká ocasní ploutev se jí pohybovala. Stařec vší silou zatáhl, aby ji dostal blíž. Na kratičký okamžik se ryba naklonila trochu na bok. Pak vyrovnala a pustila se do dalšího okruhu.

”Pohnul jsem s ní,” řekl si stařec nahlas. ”Přece jsem s ní pohnul!”

Pocítil opět nával mdloby, ale visel na obrovské rybě, co měl síly. Pohnul jsem s ní, opakoval si v duchu. Možná, že teď ji převrátím. Táhněte, ruce! Držte, nohy! Hlavo, vydrž! Udělej mi to k vůli! Nikdy jsi mě nezklamala. Tentokrát ji převrátím na bok!

Když však sebral všechny síly a když se do toho opřel o hodně dřív, než ryba proplula kolem člunu, a táhl, div mu svaly nepraskly, ryba se dala o něco strhnout, ale pak vyrovnala a plula pryč.

”Rybo,” oslovil ji stařec. ”Rybo, vždyť stejně umřeš. Musíš přitom zabít i mě?”

Takhle nic nedokážu, napadlo ho. Měl v ústech příliš vyschlo, aby promluvil nahlas, ale pro vodu teď nemohl sáhnout. Musím ji dostat po bok loďky tentokrát, umiňoval si v duchu. Moc už těch obrátek nevydržím. Ale vydržíš! okřikl sám sebe. Vydržíš to donekonečna…

 

William Faulkner (1897–1962) – obraz amerického Jihu, sociální a rasové problémy (román Divoké palmy); složitý styl, epizodičnost, mozaika žánrů a citových zabarvení

 

 John Steinbeck (1902–1968)
- 
Nobelova cena; zobrazuje osudy kalifornských drobných farmářů v době hospodářské krize ð ztráta půdy, vystěhovalectví, cesta na Západ, marné hledání obživy – v románě Hrozny hněvu – venkov jako útočiště před civilizací; mýtizace přírody a půdy; vypravěčské umění

 

 Španělsko

 
Frederico García Lorca (1898–1936)
básník a dramatik, za občanské války zastřelen fašisty; drama Krvavá svatba – proti násilí, zvůli; v poezii folklorní tradice Andalusie (Cikánské romance)